Kollberg chvilku. přemýšlel, pak řekl:

"Tehdy ale ještě tuhle knížku neměl. Vzpomínám si, že jsem ji našel, když jsem si dělal pořádek ve stole, než nás stěhovali z Kristinebergu. A to bylo až mnohem později."

"Ta druhá poznámka působí dost nelogicky," poznamenala Äsa.

"Ano. Není tu někde blok nebo kalendář, do kterého si dělal poznámky?"

"Copak u sebe neměl zápisník?"

"Měl. Našli jsme ho. Ale nic zajímavého v něm nebylo."

"Prohledala jsem celý byt." řekla.

"A nic jsi nenašla?"

"Celkem nic. Nic si neschovával. A byl hrozně pořádný. Měl ovšem ještě jeden zvláštní zápisník. Leží tamhle na psacím stole."

Kollberg vstal a šel pro něj. Byl to blok stejného typu jako ten, který našli v Stenströmově kapse.

"Skoro nic tam není," řekla Äsa.

Stáhla si pravou ponožku a poškrabala se na chodidle. Měla štíhlá, útlá chodidla s jemně vykrojenou klenbou a dlouhé, rovné prsty. Kollberg se na ni podíval. Pak začal prohlížet zápisník.

Měla pravdu. Byl skoro prázdný. Na první stránce bylo několik kratičkých poznámek o chudáku Birgerssonovi, který zabil svou ženu.

Na následujícím listě stálo nahoře jediné slovo. Bylo to jméno Morris.

Äsa Torellová se do zápisníku taky podívala a pokrčila rameny.

"To je ,jenom značka auta," řekla.

"Nebo literární agentura v New Yorku," dodal Kollberg.

Postavila se ke stolu. Prohlížela si fotografie, které jí způsobily už tolik rozrušení. Najednou bouchla dlaní do stolu a téměř vykřikla:

"Kdybych aspoň byla v jiném stavu! " Pak dodala tišeji:

"Říkal, že máme dost času. Že počkáme, až získá vyšší hodnost."

Kollberg šel váhavými kroky do předsíně.

"Dost času," mumlala sama pro sebe.

A pak:

"Co teď se mnou bude?"

Otočil se k ní a řekl:

"Äso, takhle to dál nejde. Pojď."

Bleskurychle se k němu otočila a řekla vztekle:

"Pojď? Pojď? A kam?"

Kollberg se na ni zadíval.

Devětadevadesát mužských ze sta by v ní teď vidělo jenom hubenou, nijak zvlášť vyspělou, bledou holku se špatným držením těla, s útlou postavou, hubenými prsty zažloutlými neustálým kouřením a s vyčerpaným výrazem v obličeji. Neučesanou, neupravenou, v utahaných kalhotách a s jedinou ponožkou, která jí byla o několik čísel větší.

Lennart Kollberg v ní viděl fyzicky přitažlivou i psychicky složitou mladou ženu, jíž sršely z očí jiskry, lákavou, zajímavou a stojící za to, aby se ji člověk snažil poznat.

Poznal to i Stenström; nebo patří k těm devětadevadesáti ze sta; takže nepoznal nic a měl jenom z pekla štěstí? Štěstí!

"Tak jsem to nemyslel," řekl Kollberg, "chtěl jsem ti říct, abys jela se mnou domů. Máme místa dost. Byla jsi tu už příliš dlouho sama."

Už v autě se rozplakala.